Znáte to jistě sami, setkání po mnoha letech nemusí být vždy příjemné, náhle se vyjeví nesoulady, kazy, vše, co jsme kdysi neviděli, ba vidět nechtěli. Platí to i obecně, stejné rozladění můžeme zažít při otevření knihy, jíž jsme kdysi tak propadli, při novém shlédnutí oblíbeného filmu či – a tím se dostáváme k hudební tvorbě Ivana Csudaie a Martina Burlase – opětovném poslechu jejich dvou starších alb. Tedy, 9 Easy Pieces and Other Songs (1992), vydaných pod společným jménem, a Black and White Dreams (1993), vydaném jako Csudaiovo sólové. A pro tuto chvíli pomiňme, že Burlase slyšíme i na této desce. Jaké je to tedy znovusetkání? Hodně zajímavý je pohled do tehdejších recensí – jejich nadšený (a příjemně překvapený) tón lze totiž dnes jen potvrdit. O kolika, před lety vynášených československých albech z té doby to lze dnes s čistým svědomím říct? Téměř výhradní autor hudby Ivan Csudai na obou albech doslova maluje hudební obrazy, na této úžasné asociativnosti a imaginativnosti má jistě velký podíl jeho profese výtvarníka – ostatně, na britské hledačské hudební scéně se to již od druhé poloviny 60. let zběhlými výtvarníky jenom hemžilo, a dodávat, že právě oni přicházeli s těmi nejzajímavějšími podněty snad ani není nutné. Ano, můžeme podlehnout pokušení a zahrát si hru, tak oblíbenou kritiky, a zkoušet vyvozovat, co si asi tak Csudai s Burlasem rádi pouštěli, ale i když si namátkou tipneme třeba Joy Division, Jona Hassella, některé soubory z okruhu Rock In Opposition či Briana Ena, a třeba také Erica Satie, vůbec nic to – naštěstí – neznamená. Proč naštěstí? Inu, prokazuje se tím svébytnost, původnost obou alb. Jejich vyzrálost kompoziční, a to jak hudební, tak textová, kompetentní hráčské výkony a i na dnešní měřítka výtečný zvuk, tedy, práce ve studiu. Zkrátka, hotovost. A to, prosím, hned u debutu! Party jednotlivých nástrojů, kdy se muzikanti nepředvádějí se svými technickými dovednostmi, jsou dávkovány téměř s homeopatickou střídmostí, jako třeba trubka v The Christmas Child, se střídmostí, jež ovšem není řídkostí, s uměřeností, jež není absencí. Prostě, s citem. Samozřejmě, všeobjímající melancholie může někoho iritovat, je dobré se jí však podvolit, nechat se jí unášet. Zároveň není prvoplánová, tušíme pod ní další plány, tlumené napětí, vášně. Vše přitom krásně vyvážené, a opět: uměřené. Přestože vyšla pouhý rok po sobě, přeci jen z alba Black and White Dreams cítíme pochopitelnou snahu vykročit dál – náladově je bohatší, byť původní východiska zůstávají: citlivě odměřené dávkování v aranžích, zde i v působivě zapojeném hlase Lucie Piussi, důraz na výpověď. S tím se pojí jedna důležitá charakteristika, jíž je Csudaiův zpěv. Spíše snad můžeme mluvit o hlase, vyprávějícím, svěřujícím se. Bez přehnaného patosu, vydřených emocí. Vlastně, docela civilně... Vrátím-li se tedy k úvodní otázce, odpověď je jasná: znovushledání více než příjemné, opět překvapivé, jako před šestadvaceti lety. Milé... Josef Rauvolf