Bohuslav Martinů byl sám houslista, ale barva klavíru je svého druhu autorovým podpisem v mnoha jeho symfonických partiturách. Oba nástroje se jako sólové setkávají v Koncertě pro housle, klavír a orchestr (1953), který si u něj objednali manželé Rabinofovi a „svůj koncert“ premiérovali v květnu 1954. Pozoruhodné dílo vznikalo souběžně se Symfonií č. 6 (Fantaisies symphoniques) a prováděno je dnes jen výjimečně. Naopak Houslová sonáta č. 3 (1944), další dílo skladatelova amerického období, dávno zdomácnělo v repertoáru světových houslistů. Z atmosféry tušeného konce války a pocitu odloučenosti od domova vzešel monument, který svou délkou připomíná spíše symfonie; dílo plné kontrastů dramatičnosti a lyriky, včetně až „dvořákovské“ nostalgie spojované s českými kořeny skladatele. Vedle dvou amerických děl přináší Pět malých skladeb (Cinq pièces brèves, 1930) kontrast pařížského autorova období – mnohem více harmonických drsností a pikantností, koketérie s charlestonem, ale i sklon ke kontrapunktickému stylu. Josef Špaček a Miroslav Sekera, oba mezinárodně renomovaní umělci, svou nahrávkou představují komorního i koncertantního Martinů, skladatele světového i vpravdě českého, známého i stále objevovaného.