Francouz sicilského původu M.Petrucciani (1962 až 1999) osudem a hlavně uměním patří i se svou 99 centimetrů malou postavou k velikánům jazzu XX.století. Ve čtyřech letech uslyšel v televizi Ellingtona a zatoužil po instrumentu, na který Duke hrál. Obdržel piánko a vzápětí je rozbil. Byl od otce poprvé a naposledy bit. Dostal pianino, z jehož kláves měl nejprve strach. V patnácti už hrál s trumpetistou Clarkem Terrym, brzy nato realizoval otevřené dialogy s altsaxofonistou Lee Konitzem. S kvartetem saxofonisty Charlese Lloyda zbrousil půl světa. Sedm alb nahrál pro společnost Blue Note, pak přešel k francouzskému labelu Dreyfus. V roce 1994, kdy se smyčcovým kvartetem koncertoval ve Dvořákově síni Rudolfina, obdržel v Paříži titul Rytíř Čestné legie. Stylově navazoval na Herbieho Hancocka a hlavně na Billa Evanse, ale byl se svou nesentimentální romantičností naprosto originální. Například v záznamu stuttgartského koncertu z roku 1997 Petrucciani exceluje spolu s baskytaristou Anthonym Jacksonem a hráčem na bicí Stevem Gaddem. Přestože se mohl pohybovat jen těžce o dvou francouzských hůlkách, jeho hudební projev disponoval roztančenou lehkostí. Svým jedinečným stylem prokazoval, že jazz může být rafinované komponování ve strhující spontánní improvizaci.